Sportovní historie IV. - Škoda 120 LS/A5 Doležal

Autor textu:         Rudolf Brejška ---- 742 ŠKODA Club
Uveřejněno:        5. 2. 2007
Kontakt:              rudolf.brejska@centrum.cz

Přestože díky předpisům upravujícím rozsah přestaveb automobilů pro motoristické soutěže nebyla možnost, aby se Škody 120 LS více prosadily v rallysportu, pro závody do vrchu a na okruzích se dalo v rámci různých skupin provádět se škodovkami doslova a do písmene "psí kusy".

Předpisy skupiny A5 pro závody do vrchu byly mnohem benevolentnější, a tak různé "soukromé" týmy (pokud je možné takto nazvat týmy nadšenců v centrálně plánované ekonomice dob předlistopadových...) mohly popustit uzdu fantazii a postavit ze sériových škodovek velice výkonné a rychlé stroje, které dělaly vrásky na čele mnoha silnějším soupeřům.

O Škodě 120 L DAKOS Jiřího Sejka tu již řeč byla. Ve stejné skupině: A5-silueta však na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let startoval i další zdařilý vůz, postavený týmem jezdce Doležala na bázi Škody 120 LS.

Díky volným úpravám ve skupině A5-silueta byla Doležalova škodovka s přehledem nejsilnější LS-kou, která kdy u nás brázdila vrchařské tratě. Přestože na první pohled Doležalův speciál nepůsobil tak agresivně, jako Sejkovo "monstrum" DAKOS s kompletně přepracovanou aerodynamikou, opak byl pravdou. Co tato LS ztrácela oproti DAKOSu na aerodynamice a jízdních vlastnostech, to bohatě vykompenzovala vysokým výkonem a nízkou hmotností.

Karoserie vycházela z klasického základu Škody 120 LS, avšak byla důkladně odlehčena, zbavena všech tlumicích materiálů a některých prvků pasivní bezpečnosti a opatřena ochranným rámem. Úspory hmotnosti bylo dosaženo klasickou cestou - použitím hliníkových a laminátových panelů karoserie, nahrazujících původní "plechařinu", a zasklením lehkým Makrolonem.

Jedinými vnějšími rozdíly oproti běžné Škodě 120 LS tak kromě absence nárazníků byly širší a zaoblené lemy blatníků (podobné, jako na své Š120 LS/PZST používal v roce 1979 Jan Šenkýř), odstraněný stěrač před spolujezdcem, přední přítlačný spoiler bez otvorů pro chlazení brzd a obdélný otvor v přední kapotě s nerezovým "komínkem" v zavazadlovém prostoru, známá to úprava pro odvod horkého vzduchu obtokem od chladiče nad kapotu. V přídi navíc zůstaly pouze přídavné dálkové světlomety a krajní dvě paraboly byly nahrazeny zaslepením z lehkých materiálů. Díky těmto úpravám se podařilo snížit hmotnost vozu až na neuvěřitených 638kg, což bylo ještě o 27kg méně, než měl Sejkův DAKOS! Doležalův tým tak velmi těsně atakoval hmotnostní limit vozů skupiny A5 - 635kg.

Po technické stránce se, zjednodušeně řečeno, jednalo o "převlečenou" Škodu 130 RS. Až na pár detailů byly prvky použité techniky naprosto shodné s dvoudveřovým továrním speciálem pro mistrovství Evropy. Čtyřválec OHV o objemu plnohodnotných 1300cm3 s osmikanálovou litinovou hlavou a dvojicí dvojitých horizontálních karburátorů Weber 40 DCOE nebyl oproti okruhovým Š130 RS "uškrcen", neboť pro krátká klání na kopcích byla životnost podružným hlediskem. Motor tak dosahoval výkonu plných 140 koní při fascinujících 9500 otáčkách za minutu.

Prvky podvozkové skupiny byly rovněž převzaty z okruhové Š130 RS. Vůz používal nadále čtyřstupňovou převodovku Škoda s pozměněným zpřevodováním. Výkon byl přenášen na vozovku přes zadní kola obutá do pneumatik Michelin o rozměrech 240-13". Dobré držení stopy zajistily přední pneumatiky stejného výrobce o rozměrech 200-13".

Podle těchto parametrů lze odhadovat, že dle použitých převodů mohl Doležalův závodní speciál zrychlovat z 0 na 100km/h za dobu 6-7 sekund a dosáhnout svou maximální rychlostí hranice 200km/h.

Tolik tedy o nejsilnější Škodě 120 LS, která kdy u nás soutěžila. Mnoho informací o tomto voze se nedochovalo, proto žádám všechny, kdo mají nějaké další fotografie nebo informace z dobového tisku, popřípadě výsledky a umístění tohoto automobilu v soutěžích, ať se mi prosím ozvou na výše uvedený mail. Rád zde uvedu vaše jméno jako spoluautory.